Vstříc Novému Stvoření

Stefania Caterina a Tomislav Vlašić

Proč mě vzýváte “Pane, Pane?”… … (Lk 6,46)

Napsat komentář

Drazí čtenáři,

tak jsme opět spolu. Přeji vám šťastný nový rok, kterým doufám projdeme společně, krok za krokem.

Nabízím vám Ježíšovo poselství, jež považuji za velmi hutné a vedoucí k zamyšlení nad tím jak žijeme a jak vyjadřujeme svojí víru. Přála bych si aby vám bylo pomocí na vaší cestě duchovního růstu. Srdečně vás zdravím a zůstávám s vámi spojená v modlitbě.

 

Ježíšovo poselství z 13. ledna 2011

Žehnám vám mé drahé děti na začátku tohoto nového roku, otevírajícího se před vámi jako velký bílý papír; dovolte, aby Boží prst na tento papír napsal další část vašich dějin. Otevřete svého ducha, abyste mohli přijmout všechny milosti, jež vám budou také tento rok dány, jestliže budete ochotni jít se mnou.

Chci se dnes spolu s vámi zaměřit na velmi důležitý aspekt pro vaší duchovní cestu a rozlišování: vztah mezi vírou a zbožností. To se týká každého z vás a málo kdo se nad tím zamýšlí; proto vám chci pomoci k pochopení.

Především musíte pochopit, že působení Ducha Svatého ve vašem duchu probouzí Boží obraz uschovaný ve vás a živí touhu po poznání Boha; probouzí lásku k Otci a ke mě; způsobuje, že se ve vás zrodí potřeba žít podle Božích zákonů. Pod vedením Ducha Svatého postupně začnete vnímat trinitární život ukrytý ve vašem nitru jako semínko, jež má vyklíčit během jednotlivých etapy vaší existence, díky teplu Boží lásky. Na vše to odpovídá člověk dobré vůle vírou, to znamená velikým činem důvěry ke Stvořiteli, což vede k ochotnému podřízení se Bohu, aby mohl On člověka vést k dobru. Víra obsahuje naději v to co bude a co ještě není vidět, ale věřící to vnímá jako pravdivé, jisté a dobré pro sebe.  Proto je víra synonymem jistoty.

21150B

Člověk se vždy snažil vyjadřovat víru různými způsoby, v závislosti na epochách a místech, podle své představy, jak bude co možná nejlépe od Boha vyslyšen a jak mu nejlépe vyjádří věrnost. Tyto způsoby vyjadřování víry formují lidskou zbožnost, jakožto vyjádření hluboké potřeby, potřeby být v kontaktu s Bohem. Zbožnost proto vychází z víry a je jejím hmatatelným vyjádřením. Nicméně, není tomu tak vždy. Často se za zbožností skrývá nedostatek opravdové víry a vede to až k tomu, že se ze zbožnosti stává maska deformující rysy toho, kdo si jí nasazuje. Maska schopná zničit vztah člověka s Bohem. Pohoršuje vás to? Chci vám ukázat, k čemu u mnohých z vás dochází.

Vezměte si, že člověk před Bohem cítí svou nepatrnost, ví, že není dokonalý; často se dopouští chyb a cítí vinu. Má strach z trestu, začne se bát. Takto se naruší důvěrný vztah k Bohu, člověk už nepovažuje Boha za milujícího Otce, ale za přísného soudce. Cítí nutkání více se snažit, aby se Bohu zalíbil, aby ukonejšil jeho případný vztek a utíká se ke zbožnosti a právě zde začínají mnohé potíže. V tomto případě už není zbožnost výrazem opravdové víry, ale vnitřní rozpačitosti před Bohem, což je opak toho jak by to mělo být.

Mnozí lidé jsou k vzývání Boha donuceni strachem a pocitem viny, což nemá nic společného s vírou. Trýznění potřebou zalíbit se Bohu se modlí dlouhé modlitby, praktikují posty a pokání, ale jejich srdce zůstává naplněné strachem. Jejich duch se dusí ve zbožnosti, ale oni to nechápou. Rozmnožují náboženské praktiky a v jejich nitru začne pracovat jemný mechanismus strachu. Ten je nutí ke zbožnosti, která jim však nepomáhá zbavit se strachu z Boha a pocitu viny; jejich víra  kolísá a oni se stávají čím dál tím více zbožnými, ale nikdy nedosáhnou pravého osvobození. Tak se stává, že se za mnohými „spravedlivými“, kteří se bez ustání modlí, skrývají tvrdá srdce, uzavřená  Boží dobrotě, neschopná svěřit se Božímu milosrdenství.

Jiní pak, vzývají Boha jako Otce, ale necítí se být pravými dětmi. Neustále tvrdí, že nejsou hodni milostí a přede všemi se prohlašují za hříšníky. I zde jde o stejný problém: člověk nemá důvěru v Boží otcovství, bojí se ho, protože je všemohoucí. Místo aby šťastně žil jako Boží dítě, mrhá svými silami ve snaze dokázat Bohu svojí nicotnost v naději že ho dojme svojí pokorou. Já vám ale říkám, že toto není pravá pokora, to je servilita rodící se ze strachu, ze skryté nedůvěry, z nedostatku vědomí vlastní identity. Pravá pokora si je vědoma vlastních hranic, vždy je ale doprovázena důvěrou k Boží dobrotě. Boží dobrota je schopna vyplnit každou mezeru a naložit si na ramena i vaše hříchy. Kdo se necítí být hoden, není pokorným člověkem; je to prostě člověk, který nenašel svojí důstojnost Božího dítěte. Také v tomto případě se osoba utíká ke zbožnosti, která může vést až k patologickým projevům: vysilující modlitby, přehnaná pokání, která však neřeší základní problém. Chybí víra a proto chybí schopnost vnímat vlastní důstojnost.

Je zde ještě další způsob zbožnosti. Lidé vzývající Boha proto, aby se zalíbili sobě samým a ukázali se spravedlivými před druhými tak jak to dělali farizeové. Zdržují se při krásných modlitbách, krásných slovech, krásných citacích a v tom všem nacházejí uspokojení; vnitřně se uvelebují a mají dojem, že je u nich před Bohem vše v pořádku. A protože si myslí, že jsou spravedliví před Bohem, cítí se být spravedlivými i před svým bližním; staví se do pozice soudců druhých a čekají pochvaly a úctu. Jejich zbožnost skrývá ambice a nároky, nevychází z víry, ale z egocentrismu. Jsou tolik zamilovaní do sebe, že pro své zaslepení nedokáží ani vnímat co děje v nich samých. Svojí chválou Boha, chválí sebe samé v určité auto-celebraci, jež nebezpečně zpochybňuje jejich víru. A tak se za krásnými slovy, rituály a náboženskými projevy skrývá mnoho egoistů myslících, že by jim měl Bůh děkovat za tolik krásných modliteb. Chybí víra vedoucí k pokoře; víra, jež je důvěrou k Bohu a ne k sobě samým a k vlastní spravedlnosti.

Nemálo je těch, kteří vzývají Boha ze zvyku nebo protože tak byli vychováni, protože taková je tradice v místě kde žijí, protože to dělají všichni a nebylo by vhodné to nedělat. Tyto osoby si nekladou otázky ohledně své víry; jsou zvyklí omrzele jít na nedělní mši, přetrpět kázání kněze, modlit se ráno a večer jak je to naučila babička, tak jako jsou zvyklí jít ráno na autobus do práce. Vše je šedivé, plytké, bez účasti a bez vnitřní radosti. Zbožnost těchto lidí je jako vnější oděv, který se obléká a vysvléká podle toho jak se hodí; když skončil rituál a vyjdou z kostela nebo se vrací po modlitbě do svého každodenního života, jehož se stejně víra ani nedotkla. Boží přítomnost nevnímají; přesto že se modlí a snad je i farář chválí, protože jsou vždy v první lavici.

A to už vůbec nemluvě o těch jež s nadšením pořádají hody, organizují hostiny, loterie a slavnosti světla na oslavu toho, či onoho světce tak jak to dělaly předešlé generace, bez významnější účasti svého nitra. Zde se zbožnost nebezpečně míchá s duchem světa a víra zase jen slábne.

Nakonec jsou tu ti, kteří vzývají Boha, aby vyřešili své problémy; těch je většina! Všichni potřebujete Boha, abyste vyřešili své problémy, ale to by neměl být prvotní cíl vašeho vztahu k Bohu, jinak se víra poskvrňuje ustaraností o tento život. Lidé jež mám na mysli používají zbožnost jako prostředek k vyjádření už ne víry, ale problému, který je sám sobě cílem. Modlí se, aby dostali a jejich modlitby předpokládají, že za oplátku něco dostanou. Když je Bůh nevyslyší, tak se bouří, nebo jsou zklamáni a dokonce upadají do beznaděje. Něco chtějí a chtějí to hned a podle svého přání, jinak není Bůh Bohem. Také zde zbožnost se svými krásnými formami zahaluje veliký egoismus a nárok, aby Bůh činil podle příkazu. Je to jako by se modlili takto: „…Otče… buď naše vůle, jako na nebi tak na zemi…“

Ukázal jsem vám několik příkladů, abych vám pomohl pochopit, že zbožnost a víra nejdou vždy ruku v ruce. Proč? A co s tím dělat? Vraťme se na začátek, k víře a důvěře k Bohu. Také vám ale říkám, že víra není nějaká obecná důvěra k Bohu, ale je důvěrou k Bohu živému a k Bohu, který přináší spásu.

Pravá víra vás přivádí k Trojjedinému Bohu, jež je Bohem živým. Živý proto, že je pramenem života, žije ve vás a vaším prostřednictvím zjevuje svůj život. Jestliže nepochopíte, že je Bůh živý ve vašem duchu, nepochopíte ani jeho působení. Bůh působí ve vás a pro vás, musíte si tím být jisti[1]. Kdo má víru nemůže považovat Boží působení za něco vzdáleného a nejistého ani považovat Boha za nedosažitelnou bytost, nehybnou ve své dokonalosti. Boha, kterého je potřeba neustále vzývat, aby se smiloval. Ne, drahé děti, Bůh Otec vás miluje s nekonečnou něhou a ani váš nejmenší vzdech mu není lhostejný. On mě poslal k vám jako Spasitele, abych vám byl blíže, abych vám otevřel novou cestu po které můžete jít. Cestu na které mu náležíte jakožto pravé děti v jeho Synu. Dal vám Svatého Ducha v jehož moci je, aby ve vás nechal vyklíčit semínko svatosti to je nového, neporušeného, vznešeného života.

Umřel jsem a vstal z mrtvých, abych přemohl vše co je smrt ve vás a kolem vás. Umřel jsem a vstal z mrtvých pro vás, ne pro někoho jiného. Stal jsem se vaším bratrem jdoucím spolu s vámi. Proč nevnímáte mojí blízkost? Proč mě hledáte na nějakém vzdáleném místě, když právě nyní jsem po boku každého z vás? Jsem živý ve vás, jsem Živoucí. K čemu tedy slouží vaše dlouhé modlitby, když se na mě obracíte jako na jednu s oněch soch jež líbáte ve vašich kostelích a přitom já jsem tam, procházím kolem vás a vy mě nevidíte? Díky víře vidíte živého Boha očima vašeho ducha, pouhou zbožností vidíte pouze krásný Boží obraz. Chcete obraz nebo skutečnost? Dejte mi svůj život, odevzdejte se mi  a tak poroste vaše víra, zesílí a uzraje. Nedržte už v rukou situace, lidi a problémy; nemáte řešení, ani je nenajdete. Nemnožte slova, abyste byli vyslyšeni. Já vás slyším dřív než ke mně promluvíte, naslouchám životu, který ve vás pulsuje, protože já jsem vám dal život a kdo vás zná lépe než já? Mám řešení pro všechna vaše soužení, protože vás obnovuji svojí krví.

Víra je důvěrou v Boha který přináší spásu. Mé děti, vidím, že se lopotíte hledáním spásy, dívám se jak kloužete do propasti falešné zbožnosti, tvořené pouze lidskou aktivitou a lidskými díly; jak často se točíte kolem sebe! Procestujete kilometry k návštěvě poutních míst a hledáte vizionáře, pak se vracíte domů prázdnější než jste byli. Ještě jste nepochopili, co jsem pro vás udělal? Umřel jsem namísto vás, abych vyrovnal váš dluh k Otci, abych vás s ním smířil. Když se cítíte být vinní a bojíte se Božího trestu, když vás trápí výčitky, když nedokážete odpustit sobě ani druhým, myslete na mě, myslete na Někoho, kdo umřel za vás, aby vám umožnil přiblížit se k Otci bez strachu, bez trápení. Dal jsem za vás všechnu svojí krev, a nyní vás tato krev čistí od vašich hříchů. Mé tělo, které neznalo porušení bylo ukřižováno, aby byl vymýcen kořen porušení.

Satan, váš opravdový nepřítel se vás snaží vystrašit a způsobuje, že se cítíte být vinni. Vy se ale nebojte! Jestliže máte víru ve mně, máte mě; a dokud máte mě, máte sílu života nad kterou nemůže smrt zvítězit. Nepřítel vás obviňuje? Hledejte mě a já se s ním střetnu za vás, protože jsem nad žalobcem svých bratrů už zvítězil. Mé děti, kdybyste pochopili jakou lásku k vám chovám! Moje krev prolitá na kříži a mé ukřižované tělo jsou před vámi, jsou přítomny na oltářích světa. Bez vaší víry však umírám sám a také vy umřete, jestli se se mnou úplně nespojíte.

Vraťte se k pravé víře a když se začnete modlit a když půjdete na mši, zeptejte se poctivě sami sebe, proč to děláte, očistěte vaše srdce od lidských potřeb, postranních zájmů, ambicí, strachu. Předložte Bohu své problémy, s klidem je odevzdejte do jeho rukou. Vyzvedněte čistý dětský pohled k živému Bohu, jež vás miluje a přináší vám spásu, mějte radost, že můžete být s ním, upřímně ho milujte; milujte ho a to stačí. Takto dostanete na oplátku jeho lásku naplňující život. Lásku, která se nedá získat lidskou námahou, protože láska se získává láskou. Uvidíte jak se ztrácí falešná zbožnost, jež je pokrytectvím, a jak se zvedá vítězná víra; vzývání mého jména bude vaším spasením, radostí a pokojem. Tehdy a pouze tehdy mě budete moci vzývat „Pane, Pane!“ a já jím opravdu budu, budu radostí vašeho života.

Žehnám vám ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.

 


[1] Zevrubněji jsem mluvila o Božím působení vevnitř a vně nás v knize “Přepsat historii – první díl cyklu V Boží mysli”.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s