Poselství Ducha Svatého z 23. května 1999

„Řekl jsem vám o Bohem respektované intimitě vaší duše. Existuje intimita v dobru a intimita ve zlu, podle vašeho rozhodnutí; vězte, že obě dvě Bůh respektuje a k ničemu vás nenutí. Já osvětluji vaše nitro, ono hluboké místo ve vás, abyste si uvědomili, co ve vás nefunguje. Mnohé mechanizmy vám unikají, ale já vám je mohu ukázat, jestliže se mi svěříte. Moci zahlédnout vlastní ubohost a zároveň pochopit, co máte dělat, abyste překonali hřích, vlastní bídu a temnotu, je pro vás chvílí velké milosti.

Odtud pochází ale i vaše utrpení; když vás postavím před pravdu, vy trpíte, protože si uvědomíte, že musíte umřít sobě, vlastnímu egoismu. Zde se rozděluje cesta: někteří se rozhodnou pro Boha a jejich utrpení se stává plodnou očistou přinášející ovoce a přivádí k obnově, dokud se z vás nestane nové stvoření. Jiní odmítají Boha a před pravdou trpí také; ale toto utrpení však není očistné, ale je v něm vztek, odmítání, agresivita. I když trpí jako ti druzí, jejich utrpení nepřináší dobro, ale zlo, protože se stali Božími nepřáteli. Kdo bojuje proti Bohu, trpí; ne proto, že by mu Bůh způsoboval utrpení, ale působí ho pravda, jež křičí v jeho nitru a on ji odmítá.

Kdybyste věděli, jak mnoho trpí ti, kteří vědomě odmítají Boha! Jejich duše křičí, protože by chtěla žít podle pravdy, jež tuší v sobě, a nemůže. Musíte pochopit, že Bůh do vás vložil semínko pravdy, protože jste Božími dětmi, které On stvořil, vykoupil a posvětil. Toto semínko se nemůže nikdy úplně udusit; nakolik se o to člověk může pokoušet, semínko vždy znovu vyklíčí; byli jste stvořeni k životu v pravdě. Proto ti, kteří odmítají Boha, trpí, zároveň si však brání ve vlastním růstu, odmítají změnu svého chování, nechtějí odumřít sobě: jedním slovem omítají kříž.

Mě nezbývá nic jiného, než abych vám ukázal cestu, ale nemůžu za vás rozhodnout. Proto dělají chybu ti, kteří prosí Boha, aby obrátil duše. Odtud pochází také mnoho rouhání, jež je slyšet ve světě: Bůh neobrátí zlé, nepromění toho nebo onoho. Bůh by mohl vše udělat, protože je všemocný, ale vám dává svobodu k rozhodnutí na vaší cestě, buď v dobrém, nebo ve zlém, se všemi důsledky, které takové rozhodnutí přináší, a to nejen pro vás; protože vše co řeknete, uděláte a myslíte, se projeví v celém lidstvu.

Člověk je svobodný od chvíle svého početí až do posledního dne svého života, a nejen to. Bůh respektuje tuto svobodu i po životě zde na zemi. Do očistce s sebou duše přináší a znovu tam prožívá všechnu svou uzavřenost a nerozhodnost z pozemského života, stejně jako duše v pekle si nesou a znovu prožívají své úplné odmítnutí Boha.

Člověk odmítá pravdu, protože ona vyžaduje oběť. Pravda, v případě, že podle ní člověk žije, ho nikdy nenechává lhostejným ani ho nenechává v takovém stavu, v jakém se nachází. Žít v pravdě totiž znamená, že člověk musí být každý den, v každou chvíli připraven na proměnu, a ta je často bolestivá, když je potřeba zanechat falešné city, pohodlná rozhodnutí, kompromisy a zrady. To vše je namáhavé a je kořenem odmítání pravdy. Nicméně ten, kdo odmítá pravdu, hledá vždy pro své odmítnutí ospravedlnění, aby umlčel vnitřní křik, jenž zůstává po celou věčnost, dokonce i u zavržených duší. Toto tíhnutí k pravdě zůstává, protože je vtisknuté do vaší bytosti, stvořené k obrazu a podobě Boha, jež je Pravda. Proto se člověk snaží ospravedlnit, aby umlčel vlastní duši.

Ospravedlňování má pokaždé nutně stejný průběh, vždy vede k obviňování druhých. Ve svém krajním případě vede ospravedlňování k obviňování Boha; dávat Bohu vinu za utrpení pocházející z odmítnutí pravdy. Takto ti, kteří se rozhodli pro satana, čímž se mu zasvětili (a není jich málo), často tvrdí, že odmítli Boha, protože pro ně nic neudělal. Nikdo z nich vám neřekne, že odmítl pravdu svým svobodným rozhodnutím. Taková tvrzení můžete ale nezřídka slyšet i z úst mnohých křesťanů, kteří tvrdí, že věří a dělají velká dobročinná díla, ale když na ně znenadání přijde nějaké neštěstí, viní z toho Boha a předhazují mu vše, co udělali v jeho jménu. Největší lidské ospravedlňování nakonec spočívá v obviňování Boha.

Říkám vám, že tvrdošíjné odporování pravdě, její překrucování, dělání, jako by nebyla, a házení viny na Boha je těžkým hříchem proti Duchu Svatému.

Já působím v každém z vás, abych vám dal světlo, usměrnil vás na Ježíše Krista, jenž je Cesta, Pravda a Život a připomenul vám jeho učení. Jestliže se otevřete a úplně se mi svěříte, budete schopni vždy a za všech okolností pochopit a rozhodnout se pro pravdu. Proto neexistuje ospravedlnění pro ty, kteří odmítají Boha, protože já přiděluji každému milost, aby mohl udělat správné kroky přiměřené svému založení, své schopnosti a svému poslání. Neexistuje žádná duše, kterou bych nechal bez pomoci, bez světla a bez podnětů; kdybych tak nečinil, zpronevěřil bych se vlastnímu dílu.

Přilnutí k pravdě vás vede k vašemu plnému uskutečnění, neboť každý podnět, který předávám vaší duši, vždy tíhne k tomu, abyste s jeho pomocí pokročili. Tím, jak krok za krokem postupujete, moje podněty sílí a stávají se čím dál jasnější, rostou ve vztahu k vaší odpovědi. Jestliže ale nejste ochotní postupovat a jste duchovně líní, sami se paralyzujete, protože mi nedovolujete, abych vás vedl dál a abych ve vás své podněty posílil.

Když chybí vaše rozhodnutí žít podle pravdy, způsobujete utrpení také těm, kteří si vážně přejí jít k Bohu. Vy jste totiž jedni s druhými navzájem ve společenství a všichni lidé jsou mezi sebou spojeni, a proto nerozhodnutí se jednoho, způsobuje nehybnost nebo obtížný postup také pro druhé. Kdyby všichni odpověděli na mé podněty, lidstvo by jistě bylo na úplně jiné úrovni.

Neopustím vás, doprovázím vás v každou chvíli a počítám s vámi. Chci vám ukázat cestu k Nejsvětější Trojici, v jejímž životě se plně uskutečňuje tajemství lásky.

Žehnám vám ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“