Drazí čtenáři,

v poselství, které vám nabízím, mluví svatá Klára z Assisi o kontemplaci, jež je vrcholem lásky a modlitby. Přeji vám, abyste stále více na sobě zakoušeli láskyplný Boží pohled a obrátili k němu také z láskyplným pohledem.

 Modlím se za vás a svou modlitbou vás provázím.

 Stefania Caterina

 Poselství svaté Kláry z Assisi [1] z 20. května 2013

 „Drazí bratři a sestry, mír a dobro vám všem! Nejvyšší Pán mě požádal, abych vám něco řekla o kontemplaci. Dobře víte, že můj pozemský život nebyl ničím jiným než kontemplací; proto k vám o ní mluvím s radostí.

 Co je to kontemplace? Není to asketické cvičení, nějaká duchovní akrobacie nebo abstraktní koncept, ale je dýcháním, odpočinkem duše. Když Bůh stvořil člověka, chtěl, aby byl jeho spolupracovníkem, jež měl mít účast na jeho díle vládnutí stvořením. Mnohokrát vám bylo vysvětleno, že člověk nebyl určen k námaze, aby si vydělal na život, ale měl žít v radosti, že může sloužit Bohu. Práce měla být účastí na Boží tvořivosti, jež byla možná díky jeho schopnosti chápat a používat Boží zákony.

 Prvotní hřích prarodičů zotročil lidstvo na Zemi, které už nepoznalo odpočinek. Práce na Zemi unavuje člověka, je stálým pramenem ustaranosti, ať už je jí moc nebo málo. Na práci záleží výdělek a výdělek člověku nikdy nestačí: chudí chtějí zbohatnout; bohatí chtějí být ještě bohatší a nikdy nemají pokoj; chudí nebo bohatí, vždy jsou utrápení.

 Ježíš řekl: „Neznepokojujte se…“(Mt 6,25). On chtěl totiž přivést člověka k pravému vztahu s Otcem; chtěl, abychom pochopili, že je Bůh schopen postarat se o lidské potřeby, a že člověk ve službě Bohu nachází potřebné, ba i víc. Jsme stvořeni pro Boha a abychom hledali jeho Království, které není z této Země. Jsme povolaní k životu podle Božích zákonů, které nejsou pozemské a tělesné. Bůh ví co potřebujeme, protože nás stvořil; proto nás nám vždy dává vše nutné pro život, vždy když se rozhodneme žít pro něj.

 Když jsme ochotni žít pro Boha, když si přejeme patřit jen jemu a zcela se mu darujeme, tehdy se rodí pravá kontemplace, jež je plodem důvěrného odevzdání se Bohu. Oběť života Bohu je klíčem, který otevírá našeho ducha, v němž Bůh uložil svůj poklad. Ano, drazí bratři, kdo miluje Boha, ten se probouzí k pravému životu; kdo je ochoten vše darovat, vše dostává od milujícího Otce. Kdo miluje, chce kontemplovat tvář milovaného a obdivuje vše co milovaný dělá, pozná každý čin jemnosti a lásky. Takto vyraší mezi člověkem a Bohem příběh lásky, jež nekončí ani smrtí, naopak, ve věčném rozměru se stávají milující a Milovaný jedním.

 Kontemplace je postojem údivu a ticha před Boží velikostí. Stvoření se podřizuje Stvořiteli ne ze servility nebo strachu, ale z lásky. Z tohoto postoje se rodí moudrost a poznání zákonů života. Člověk se stává učenlivým pod rukou Boží a začíná působit ve světle. Jeho díla jsou dobrá, povzbuzují celý Boží lid. Člověk pracuje pro Pána, ale necítí námahu, protože je naplněn Boží přítomností, jež je odpočinkem pro duši.

 Autentická víra vede vždy ke kontemplaci, protože věřící člověk se ničeho nebojí a v každé situaci, i v té nejtvrdší, dokáže rozpoznat Boží přítomnost, jeho ruku, která tiše prochází, aby uzdravila každou bolest. Víra nikdy neztrácí z pohledu Boha, který je středem života. To je kontemplace.

Také naděje přivádí ke kontemplaci, protože člověk, jež žije z naděje, kontempluje každý den Boží dary, jejichž prostřednictvím Bůh uskutečňuje svá zaslíbení. Jen slepec by si nevšiml malých a velkých darů, které naplňují každodenní život. Až se zítra probudíte, ohlédněte se kolem sebe a začněte počítat kolik darů Bůh dává během dne, počínaje sluncem, vzduchem, bez nichž byste nemohli žít; večer si uvědomíte, že jste mnoho dostali. Pak budete děkovat svému Bohu a obdivovat ho. I to je kontemplace.

Láska, jestliže je láskou, přechází do kontemplace. Už jsem vám řekla, že kdo miluje, se chce dívat na svého milovaného. Kontemplace je dcerou lásky a nikdy není sama sobě cílem. Kontemplace nutí k akci, neboť kontemplací Boží lásky se člověk cítí být naplněný touto láskou a pohybuje se vstříc bližnímu. Miluje druhé Boží láskou a v bratřích nachází tu stejnou lásku. Také to je kontemplace.

Z toho všeho pochopíte, že jste všichni pozvaní na kontemplaci, a že je ona částí vašeho života; křesťanský život by měl být opravdu životem kontemplativním. Bohužel, mnozí omezují kontemplaci na zkušenost mnichů a řádových sester v klášterech a klauzurách, ve skutečnosti jste se všichni zrodili, abyste kontemplovali Boha. Někteří se rozhodnou věnovat se kontemplaci jako službě, volí si život v ústraní od světa; to je velká služba, kterou nedokážou lidé vždy pochopit, protože nevědí co to kontemplace je. Nicméně, každý člověk by to měl vědět. Lidský duch je stvořen k poznávání Boha, ale nemůže poznat to, co nevidí. Právě k tomu slouží kontemplace: ona je pohledem ducha, jež je obrácený k Bohu a který umožňuje poznat Boha takového jaký je.

Bůh je Duch a přebývá v lidském duchu. Přítomnost Ducha Svatého ve vašem duchu je jako pramen uprostřed zahrady. Když milujete Boha a obětujete se mu, váš duch kvete jako zahrada, protože pramen Ducha Svatého jej neustále zavlažuje. Boží přítomnost vzdaluje zlo z vašeho ducha; on se stává zavřenou, chráněnou zahradou, protože Bůh žárlivě střeží co je jeho. Ve vaší zavřené zahradě můžete kontemplovat Boha a odpočívat v něm. Vy odpočíváte ve svém duchu víc než v každém jiném místě ve světě. Proto je kontemplace pravým odpočinkem, který člověk znal dřív než zhřešil. Ježíš přišel, aby uvedl lidstvo do pravého odpočinku v Bohu; otevřel novou, živou cestu k Otci. Proto bude vše přivedeno k Ježíši Kristu a on uvede lidstvo celého vesmíru a všechna stvoření do nového stvoření, kde bude člověk spolu se stvořením odpočívat v Bohu navždy, už bez slz a námahy, bez porušenosti.

Jen sám Bůh zná chvíli, kdy se to všechno uskuteční. Přesto už nyní můžete zakoušet odpočinek v Bohu, když ho hledáte v intimitě svého ducha, tam kde Bůh vyhloubil studnu živé vody. On přichází, aby žil ve vás, jestliže ho vzýváte, jestli po něm toužíte všemi svými silami. On je studnou, z ním načerpáte vodu, kterou vám nikdo jiný nemůže dát a díky níž už nebudete nikdy žíznit (Jan 4,14). Radím vám, abyste načerpali tuto nejčistší vodu z Boží studny, jež je ve vás; nebuďte jako mnozí lidé na této Zemi, kteří pijí z bahnitých louží a stále mají žízeň. Vzpomeňte si na studni živé vody, jež je Bůh ve vás, hledejte ho ve svém duchu a tam ho najdete.

Ve svém životě jsem se nikdy neunavila hledáním Boží tváře. Neustále jsem čerpala z jeho studny s živou vodou a čím víc jsem čerpala, tím víc jsem se naplňovala; z celé mé bytosti přetékala láska a šířila se kolem mě, dosahovala k mnohým vzdáleným duším, i když jsem žila v tichosti svatého Damiána. Nikdy se neunavte v hledání Ježíše a v kontemplaci jeho tváře, která je plná lásky pro vás. Nechte se zahrnout jeho pohledem a naleznete pravý odpočinek; tak budete kontemplovat Boha i v každodenním životě, tam kde se odehrává vaše existence.

 Provázím vás svojí modlitbou a miluji vás v Bohu. Přijměte mé požehnání:

Ať vám Bůh požehná

a chrání vás.

Ať nad vámi zazáří

jeho tvář

a dá vám své milosrdenství.

Ať k vám obrátí svůj pohled

a dá vám pokoj.

Pán ať je stále s vámi

a učiní, abyste byli stále

s ním!

[1] Klára se narodila v Assizi v roce 1194 v urozené rodině. Ještě jako mladá se rozhodla patřit jen Kristu. Šla se poradit ke svatému Františkovi, který schválil její odhodlání stáhnout se ze světa; on sám ji oblékl do hábitu a připravil pro ni malý příbytek vedle kostela svatého Damiána. Brzy jí následovaly další dívky z Assizi. Tak se zrodil Druhý františkánský řád s názvem „Chudé dámy ze svatého Damiána“ a následně nazvaný „Klarisky“. Klára žila stále ve svatém Damiánu v chudobě a kontemplaci. Umřela v roce 1253 a po dvou letech byla prohlášena svatou papežem Alexandrem IV. Její tělo odpočívá v bazilice v Assisi, která je jí zasvěcená