Vstříc Novému Stvoření

Stefania Caterina a Tomislav Vlašić

Otevřeni nekonečnu

Napsat komentář

Tomislav Vlašić

Drazí čtenáři,

těmito zamyšleními bych chtěl doprovodit velké události, které se odehrávají před našima očima. Také bych se rád pokusil vám pomoci těmto událostem lépe porozumět, abyste byli zapojeni do milosti, kterou přináší.

Sv. Michael archanděl v poselství z 1. března 2013 [1] oznámil svoji přítomnost během konkláve kardinálů a působení celého Mystického Těla při volbě nového Papeže Františka, jak jste mohli sledovat. V následujícím poselství ze 17. března[2], sv. Michael vysvětlil, že zůstane s Božím lidem, aby ho vedl ke Kristu a potvrzuje: „Dnes pro vás všechny začíná velká cesta duchovní obnovy. Končí dlouhá přípravná fáze předchozích let, v roce 2013 jsme vstoupili, jak vám už bylo vysvětleno, do doby velkého trojičního působení, jehož prostřednictvím Bůh uvede celé lidstvo i celé stvoření do nového stvoření“. Společně s ním působí všechny Boží nástroje, běžné i mimořádné. Papež František je zapojen do Boží milosti a dal se do služeb lidu celým životem, jak o tom svědčí jeho gesta i slova.

Bůh si přeje aby všechny jeho děti učinily velikonoční přechod: aby vystoupili z úzkoprsých pozemských obzorů, které člověka zaměřují na sebe samého, dusí ho úzkostí, napětím a bojem o přežíti. Přeje si, aby se jeho děti otevřeli, skrze zmrtvýchvstalého Krista, úchvatnému rozměru věčnosti, který je skutečný a nikdy neklame.

Nabízím vám několik bodů pro vaši cestu.

1) Staňte se Kristovými učedníky. O Květné neděli jste byli uvedeni na cestu, aby jste se jimi stali.

Ježíš, Bůh, který se stal člověkem se podřídil Otci ve všech zkouškách k smrti na kříži“, byl oslaven“…aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí  a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2, 10-11). I my jsme povoláni k takovéto poslušnosti Bohu Otci, aby se náš duch sjednotil s Duchem Ježíšovým a následoval ho ve slávě.

Ježíš se obětuje za nás. Sleduje nás se starostlivou pozorností, přimlouvá se u Otce, aby nás chránil před zhoubou: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“. (Lk 22, 32). Ježíš řekl tato slova Petrovi, ale platí pro každého člověka, který si přeje být mysticky sjednocen s Kristem; můžeme se na Něj spolehnout v naší křehkosti.

I my se musíme modlit k Bohu, ale ne s ledajakou modlitbou. Mezi námi a Ježíšem musí téct život víry, naděje a lásky: počítat s Ním, přát si pozvednout se s ním k Bohu Otci. Ježíš řekl svým učedníkům: „Modlete se, abyste obstáli ve chvíli zkoušky“ (Lk 22, 40) Takto nám modlitba umožní být aktivními a činnými v Duchu Svatém; jedno srdce a jedna duše.

Prokazujme identitu Božích dětí i ve zkouškách i když ztrácíme všechno, dokonce i život! Takto se stáváme Božími svědky a vítězíme nad zlem. Ježíš tázaný Sinedriem, židovským tribunálem, který ho odsoudil k smrti, zda je či není Božím Synem odpovídá: „Vy sami to říkáte, že já jsem“ (Lk 22, 70)

Snažme se, aby náš pohled překonal pouhé emoce, přijímejme pravdu v její celosti. Ježíš nás vede takto: „Ženy Jeruzalémské, neplačte pro mně. Plačte spíše kvůli sobě a svým dětem…“(Lk 23, 28) Žít a činit v pravdě nás učiní celistvými.

Usilujme být ve svých skutcích podobni Bohu: odpouštějme těm, kteří nám činí zlo, škodí nám a vydávají nás na smrt: „Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23, 32-38). Takto napravujeme hlubokou zkázu lidstva a účastníme se na novém stvoření. Jaká Boží moc se v nás uvolňuje, když odpouštíme!

Překročme hranice lidské spravedlnosti! Tak se můžeme v okamžiku pozvednout k Bohu a otevřít druhým rychlý přístup k Němu. Jeden ze zločinců ukřižovaných s Ježíšem se modlil: „Ježíši, vzpomeň na mně, až budeš ve svém království!“ Ježíš odpověděl: „Pravím ti, ještě dnes se mnou budeš v ráji“ (Lk 23, 42-43)

Odevzdejme Bohu i našeho ducha, ducha života, tím že zemřeme sami sobě. Aby i v nás působila svobodně trojiční všemohoucnost: „Otče, do tvých rukou poroučím svůj život“ (Lk 23, 46)

2) Když se takto sjednotíme s Ježíšovým Duchem, budeme duchovně vzkříšeni. Vydáme se na cestu, která nás vede k zázrakům nekonečna, bez toho, že bychom se někdy museli vracet. Náš duch, vedený Duchem Kristovým bude každým dnem nacházet nové stvoření, které se v nás rodí a skrze nás zahrnuje celý vesmír.

Doporučuji vám přečíst si podivuhodnou zkušenost, kterou prožila Stefania Caterina a píše o ní v jedné ze svých knížek[3] a kterou nazvala: „Se svatým Františkem na nové planetě“. Dřív než si ji přečtete a také pokaždé, když se chcete ponořit do divu Boží lásky ve vás, vás zvu k následující modlitbě k Duchu Svatému:

Ó živý Duchu Věčného Boha,

v Tobě se klaním Nejsvětější Trojici.

Klaním se tvé moudrosti,

která je v Tobě od počátku světa.

Přiznávám Tvé světlo,

které prosvětluje každou duši.

Prosím Tebe, který jsi jediná modlitba ve mně,

aby ses ve mně modlil bez ustání.

Se svým věčným slovem, v tichosti, ve mně,

buď mé věčné klanění.

Naplň mně vírou a nadějí!

Ty, jediná Lásko, buď mou Láskou ve mně!

Veď mě tak, abych byl po celý svůj život

věrný jenom Trojjedinému Bohu.

Amen.

Se svatým Františkem na nové planetě

Bylo to v noci z 3. na 4. října 2009, v den svátku svatého Františka z Assisi. Tento světec je mi obzvláště drahý a je také i patronem mé země, Itálie. Bylo kolem tří hodin a já jsem se probudila. Cítila jsem v sobě pokoj a radost. Začala jsem se modlit a vzývala jsem zvláště Svatého Františka. Najednou jsem se v duchu ocitla na nějaké překrásné planetě. Byla jsem si jistá, že se nejedná (pro mě) o neznámé místo, ale o úplně novou neporušenou skutečnost. Zdálo se, jako by ji Bůh právě stvořil, a tak mě napadlo pojmenovat to místo nová planeta.

Vedle mě se objevil Svatý František, byl oblečen tak, jak ho obvykle vídávám, tj. v prosté tunice. Stáli jsme vedle sebe na návrší, ze kterého byl nádherný výhled na nekonečný horizont. Svatý František rukou ukázal na celý kraj a řekl: „Nyní poznáš toto místo připravené pro nové lidstvo, vykoupené Kristovou krví a spojené s ním. Takto bude proměněno celé stvoření.Vstoupili jsme do přírody, jež nás obklopovala, a kráčeli jsme bok po boku, ponořeni do velkého ticha, svatý František se na mě beze slov usmíval. V jistém okamžiku mi řekl, že mám pokračovat sama, protože jeho úkol skončil. Teď zůstalo na mě, abych navázala živý vztah s prostředím, které bylo kolem mě. Šla jsem dál vnikajíc do krásy, která se přede mnou otvírala: nekonečné a voňavé lesy, široké pláně, hory a pahorky. Pozorovala jsem nádhernou, neznečištěnou a zázračnou přírodu. Viděla jsem, že všude pramení čistá a průhledná voda. Neustále jsem narážela na jezera, řeky a vodopády. Procházela jsem přes velmi zelené louky, květiny se otvíraly, když jsem šla kolem, jako by v tom okamžiku právě rozkvétaly. Pochopila jsem, že mě tímto způsobem příroda vítá, vnímala jsem naprostý soulad mezi mnou a stvořením, jako bychom si navzájem rozuměli a znali potřeby jedni druhých. Nedovedu to slovy lépe vysvětlit.

Totéž platilo i pro zvířata, která mi přicházela naproti, bylo jich stále více a více. Mnohé z nich byly podobné těm na Zemi, jiné ne. Viděla jsem koně, medvědy, psy, kteří byli podobní těm našim, ale mnohem hezčí a harmoničtější. Najednou se přiblížila smečka vlků. Víc než vlci vypadali spíš jako poslušní psi a nenaháněli žádný strach. Pozorovali jsme se navzájem a já jsem úplně jasně pochopila, co mi chtěli beze slov sdělit. Tlačili čenichem před sebou svá mláďata, abych je požehnala, věděla jsem, že chtěli mé požehnání. Naplňovala mě nesmírná radost a síla, když jsem hladila ta překrásné zvířata. Jejich velké oči vyjadřovaly náklonnost a vděčnost. Nikdy nezapomenu na tuto scénu, která se hluboce vtiskla do mého srdce. Prostory byly vskutku nekonečné, takže jsem se tázala, zda se mi je vůbec někdy podaří všechny prozkoumat. A tu se přiblížil překrásný bílý kůň. Poklekl přede mnou a dával mi na srozuměnou, že mohu na něj nasednout a být nesena, a já tak učinila. Vezl mě lehce, bez otřesů, byli jsme šťastní, že můžeme být spolu. Dojeli jsme k velkému jezeru a já jsem slezla z koně, poté co jsem mu poděkovala a požehnala ho. Když jsem se přiblížila ke břehu jezera, viděla jsem ryby vyskakovat z vody. Rozdílné a zvláštní od ryb na Zemi bylo to, že mohly být ve vodě i mimo ni. Velká ryba podobná velrybě připlula na břeh ke mně a naznačila mi, že si mohu sednout na její hřbet. To jsem udělala a díky ní jsem přeplula délku a šířku jezera, které mi připadlo obrovské. Do jezera se vlévala veliká řeka plná bystré vody. Plavali jsme po jejím toku až k prameni.

Pak jsem se ocitla na široké louce plné neznámých ovocných stromů. Ještě nikdy jsem podobné neviděla. Žádné ze stromů si nebyly podobné. Každý měl jinou výšku s plody různých velikosti a barev. Chtěla jsem ty plody ochutnat. Některé byly na dosah, na jiné jsem dosáhnout nemohla. Pak se mezi větvemi objevila malá opička, podobná těm na Zemi. Přivedla mi svá mláďátka. Jako obvykle jsem je pohladila a požehnala jsem je. Pak opička rychle proběhla stromy, nasbírala různé ovoce a přinesla mi je. Ochutnala jsem je. Jeho chuť byla pro mě úplně nová, nemohu ji přirovnat k žádnému plodu, který znám. Byla jsem tak sytá, že se mi zdálo, že další plod již nepotřebuji, neměla jsem již ani hlad, ani žízeň. Nejzvláštnější však bylo, že na tom místě, odkud byl plod utržen, ihned narostl nový. Strom okamžitě nahradil sebraný plod novým. Jak štědrá příroda! Nebylo možné si nevybavit námahu našich zemědělců, než sklidí plody země, na jejich boj proti nepřízni přírody. Jak těžký je na Zemi vztah mezi člověkem a přírodou! Pak jsem ochutnala onu bystrou vodu, jež pramenila všude. Zdála se jako křišťál a měla jinou chuť než naše voda. Kromě toho, že mi hned uhasila žízeň, dávala mi pocit, že mě vnitřně léčí.

To, co do mě bylo vtisknuto z přírody této planety, byla její mimořádná krása a soulad všeho stvoření: rostlin, živočichů, vody atd. Neviděla jsem mraky, ani jsem nezažila deště či bouřky. Všechno klidné, všechno jasné, každá věc na svém místě. Zdálo se, že každé stvoření bylo ochotno mi přijít vstříc, aby mi pomohlo a aby ode mě přijalo pomoc, jako ta zvířata, které chtěla mé požehnání pro svá mláďata. Vzájemná výměna pokoje a něhy. Ujišťuji vás, že to, co jsem viděla, je vskutku nezapomenutelné.

Jedna věc mě tehdy zaujala. Neviděla jsem moře, jako kdyby neexistovalo. Svatý archanděl Rafael mi poté vysvětlil, že moře je zrádné, tajemné, nikdy se neví, co v sobě skrývá. Je podobné srdci člověka na Zemi. V novém stvoření bude příroda naopak obnovena a proměněna tak jako člověk. Nebudou již více zrady ani děsivá tajemství, bude to otevřená kniha, kterou člověk může přečíst až do konce.

Potom prožitek skončil a já se ocitla znovu ve svém pokoji. Následující den jsem přemýšlela o prožité noční zkušenosti, modlila jsem se, abych přijala světlo, a děkovala.

[1] Viz. Poselství z 1. března 2013 nazvaném: „Síly pekelné ji nepřemohou“, uveřejněné na těchto stránkách.

[2] Viz. Poselství ze 17. března 2013 nazvané „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“, uveřejněné tamtéž.

[3] Viz. “Přepsat dějiny –V Boží mysli

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s