Drazí čtenáři,

přináším vám ještě další poselství z knihy „2012 Konečné rozhodnutí lidstva“, napsané společně s Tomislavem Vlašićem a vydané v nakladatelství „Luci del‘‚Esodo“.

Zdravím vás a žehnám vám v Kristu. Bůh vám dej pokoj.

Poselství svatého apoštola Pavla z 30. srpna 2012

Nová doba pro Boží Církev

„Po svém obrácení jsem strávil dlouhý čas v rozmýšlení a přípravě na poslání s kterým mě Pán neustále seznamoval[1]. Ježíš mě povolal, abych byl apoštolem, přestože jsem s ním nebyl od začátku. A nejen to, jak sami víte, byl jsem pronásledovatelem křesťanů.

 

Ve chvíli svého obrácení byli křesťané a Pánovi apoštolové zvlášť naplnění takovým bohatstvím milosti, které si jen stěží dokážete představit. Apoštolové opravdu projevovali Boží moc, jejich zkušenosti se neomezovaly na nějaká vidění nebo zázraky. Mimořádné zkušenosti pro ně byly na denním pořádku. Ne z toho důvodu, že by byli „supermani“, ale proto, že církev dostala při Letnicích zvláštní impuls, který byl nutný pro uskutečnění jejího poslání. Bylo na apoštolech, aby otevřeli svou obětí cestu lidu. Dělo se to tak, že svědčili o výjimečné síle milosti přítomné v životě církve. Mystický život v prvotní církvi byl základem každé zkušenosti Boha.

V dnešní církvi už není přítomná podobná síla, nicméně je povolaná ke stejnému poslání jako tehdy. Proč to tak je? Protože dnešní Boží lid a apoštolové dnešních dnů víc věří v sílu rozumu než v sílu víry, nehledě na to, že rozum a víra nejsou v protikladu, ba naopak. Bojí se zázraků a dívají se na ně podezřívavě, protože neví jak by je zařadili podle lidské logiky, podle racionality, která je vlastní této vaší době. Za nás to bylo jinak, proto také mé zkušenosti byly přijaty apoštoly, Petr mi podal pravici na znamení své úcty a důvěry, protože ve mně poznal Pánovo povolání a jeho dílo[2]. Mezi námi dvěma nikdy nebyly rozepře bez ohledu na všechny rozdíly v mentalitě a vzdělání.

Ježíš mluvil se svými apoštoly dokud byl s nimi a mluvil k mému duchu po mém obrácení. Mezi námi nebyl rozdíl v přípravě, každý z nás věděl co má dělat a co má říct lidu. Petr a já, tak jako ostatní apoštolové, jsme mluvili o novém stvoření[3]. Nebyl to zajisté plod naší fantazie, jak by někdo z vás mohl tvrdit. Ježíš o tom mluvil a sliboval, že přivede lidstvo do nového rozměru. Mluvil o přivedení celého stvoření k sobě coby vrcholu působení své církve a jako o nutném úvodu k novému stvoření.

Proto nám dal poznat celou skutečnost, která je v celém vesmíru, protože poselství spásy, které bylo zvlášť svěřeno církvi na Zemi mělo naplnit vesmír. Jen tak by bylo možné k Němu přivést všechno, na nebi a na Zemi. Nazýváte mě „apoštolem národů“ a opravdu sem jím i byl. Národy o nichž však mluvíte nebyli jen pohané na Zemi, ale všichni lidé, které stvořil Bůh a jež žijí v celém vesmíru. Nesmírná velikost a hloubka Božího díla nebylo pro mě neznámé, protože můj duch putoval různými vesmírnými skutečnostmi. Pán mi umožnil prožívat výjimečné zkušenosti, navštívit neznámé planety a setkat se s různými civilizacemi, které žijí ve vesmíru.

Svatý Petr vám řekl, jak se měly věci v první církvi a jak byla postupně odkládána stranou skutečnost civilizací na jiných planetách. Poslání církve se zaměřilo pouze na národy žijící na Zemi. To byla moje největší bolest a také bolest ostatních apoštolů. Nicméně nám Ježíš slíbil, že přijde pravý čas pro poslání církve v celém vesmíru.

Toto je nová doba pro církev na Zemi! Toto je nová příležitost, kterou dostal Boží lid na Zemi, aby zanechal stranou pochybnosti a strach a tak obdržel dynamičnost víry, která mu umožní překonat Zemskou bariéru a přeskočit hradby racionality. Toto je poslední výzva pro ty, kteří představují církev na Zemi, aby otevřeli dveře všemu lidstvu ve vesmíru, aby církev byla matkou národů jak se často představuje, bohužel však pouze slovy.

Církev na Zemi je povolaná odpovědět tím, že se otevře skutečnostem, které jsou ve vesmíru, k evangelizaci i jiných civilizací než jsou na Zemi. Pán čeká odpověď od každého věřícího a od představitelů církve. Říkám vám, že nemá význam tvářit se, že se neví o znameních života ve vesmíru, byly dány a nadále přicházejí. Ti, jež představují církev se před těmito znameními z nebe nemohou chovat jako ti, kteří nevěří nebo jako vědci, kteří se zabývají určitými fenomény a dávají rozumové vysvětlení, jež vede skoro vždy k odmítnutí. Kdo se prohlašuje „pastýřem“, se musí chovat jako člověk víry.

Člověk víry není naivní, aby vše přijímal se zavřenýma očima, člověk víry umí rozlišovat. Jeho rozlišování však nikdy nepochází ze strachu před tím co je rozumově nevysvětlitelné, ale z neomezené otevřenosti k Božímu působení, pro něž není nic nemožné. Člověk víry vlastní rozvážnost, která je darem Ducha Svatého a ta nemá nic společného s lidským strachem, jež je plodem kompromisů a lidských ambicí.

Proto člověk, který opravdově žije z víry, má schopnost rozlišování pod vedením Ducha Svatého a to nemůže chybovat, protože sám Duch potvrzuje jeho působení. Jak? Prostřednictvím společenství věřících. Když jsem se modlil s věřícími prvních křesťanských společenství, byly výjimečné dary běžné, protože Duch Svatý intenzivně působil, všichni jsme byli účastni přímého Božího zásahu ve výstavbě rodící se církve. Můj úkol apoštola nespočíval v tom, abych řekl osobě jestli určitý dar pochází od Boha nebo ne, tím méně jsem potvrdil nebo zabránil projevy těchto darů. Můj úkol spočíval v modlitbě a oběti sebe sama za každého věřícího a za celé společenství.

Úkolem každého apoštola a pastýře, dnes jako tehdy, je pomoci každému, aby se stal svobodným člověkem v Bohu. Ne svobodným podle lidí, ale podle Boha, protože vy všichni jste povolaní ke svobodě Božích dětí. Toto byla moje povinnost před Bohem: zvěstovat poselství evangelia, pomoci každému člověku dobré vůle, aby se zhlédl v tomto poselství, aby byl celistvým před pravdou, schopným obětovat sebe Bohu, schopným žít ve společenství s bratry.

Oběť života Bohu, celistvost a společenství jsou základem, na němž se vytváří identita každého člověka a každého společenství, jsou to základy celistvé víry a pravé svobody. Když se u určitého člověka nebo ve společenství, které je naplněné vírou a svobodou projeví výjimečný dar, může to přinést jen dobré plody a pravé společenství zabraňuje proniknutí zla. Kdo žije celistvě před Bohem, nebude nikdy oklamán a nikdy nebude moci klamat, protože Duch, který je dárcem každého obdarování, potvrdí své dílo prostřednictvím druhých lidí, jež také žijí celistvě svou víru a společenství s druhými. Tak tomu bylo v komunitách věřících, v nichž jsem kázal. Když se někdo zvedl ve shromáždění a představil určitý dar, všichni přítomní uznali, že tento dar pochází od Boha. Bylo to bezprostřední a jisté rozlišování, které přinášelo pokoj a posilovalo víru, naději a lásku. Prostřednictvím tohoto daru se probouzely další dary u jiných osob. Takto se harmonizovaly dary Ducha, doplňovaly se a potvrzovaly navzájem. Tímto způsobem rostla církev a sílila.

Církev nebyla založena námi apoštoly, nýbrž výjimečným působením Ducha Svatého, který přímo působil skrze lid. Církev je Božím lidem, který jde společně se svým pastýřem Ježíšem Kristem a je vedena Duchem Svatým směrem k Otci. Proto je církev založena na lidu a lidem, který žije v jednotě s Nejsvětější Trojicí a projevuje její život.

My apoštolové jsme se obětí svého života a kázáním účastnili na působení Ducha a tak jsme každou osobu provázeli v jejím duchovním růstu. Byli jsme otci víry, protože jsme pomáhali osobám v jejich růstu, byli jsme otci a ne pány. Coby praví otcové jsme nevnucovali svoji autoritu, ale používali jsme ji k doprovázení každého věřícího a celé komunity na cestě víry, aby každý dosáhl zralosti víry, stal se schopným žít ve vztahu s Bohem, aby dokázal sám rozlišovat mezi dobrem a zlem a žil ve společenství se všemi. Ujišťuji vás, že není možné lhát před společenstvím, které celistvě žije před Bohem. Proto byly první komunity věřících místem, kde rostla svatost a kde se množily Boží dary.

Myslíte, že jsme my apoštolové mnoho kázali a přesvědčili lidi zvukem slov? Ne, my jsme málo kázali a mnoho se modlili, právě opačně, než je dnes zvykem. Církev je plná kázání, rozmluv a slov, ale je chudá na modlitbu. Osobní a společná modlitba je dechem jednotlivce a celého Božího lidu, protože umožňuje udržovat vztah s Bohem živým, což umožňuje Duchu Svatému, aby působil v každém a ve všech.

Každá osoba má ducha, ale říkám vám, že každá křesťanská komunita by měla mít ducha, který se formuje počínaje životem, jež proudí v každé duši a prostřednictvím upřímného společenství vyzařuje ze samotné komunity s výjimečnou silou. Tak se rodí jednota úmyslů. Když má společenství ducha, který je otevřený Bohu, ducha pokorného a upřímného, jeho členové jsou „jedno srdce a jedna duše“. Tehdy se projevuje různorodé Boží působení, jež vzbuzuje dary a poslání u jednotlivců a v celém společenství. To se dělo v prvních komunitách bezprostředně po Letnicích.

Nyní se vás ptám: může být dnes Církev, lid Boží považován za společenství s otevřeným duchem, pokorná a upřímná, v níž se projevují v plnosti Boží dary a v níž každý dospívá zralosti ve víře, k pravému rozlišování, k jasnému poznání svého poslání? Odpověď nechám na vás, ale chci zdůraznit některé věci, abych vám pomohl porozumět.

Letnice znamenaly začátek poslání církve. Duch Svatý sestoupil, aby potvrdil rozhodnutí apoštolů a prvních učedníků následovat Ježíšův život a jeho učení a připravenost k poslání, které jim určil. Od té chvíle byly první komunity naplněny dary a žily v modlitbě ponořeny do Boha. Ježíš působil skrze svůj lid v síle Ducha Svatého a církev rostla.

Církev se stále rozrůstala a přijímala lidi všech původů a kultur. Bohužel, mnozí byli přitaženi ne touhou následovat Ježíše Krista, nýbrž chtěli patřit k určité „organizaci“, v níž lidé konali zázraky s velkým dosahem. Není se tedy čemu divit, že mnozí ambiciózní lidé chtěli vzít do rukou „moc“, která pocházela od Boha a používat jí k vlastním účelům. Duch zrádce Jidáše znovu oživoval v mnohých a začal působit v rodící se církvi. Ďábel našel způsob, jak pokračovat v díle započatém Jidášem Iškariotským tím, že vzbuzoval další „Jidáše“, aby překroutil tvář církve. Kolik Jidášů už bylo za celá století? Mnoho, příliš mnoho!

Jiný duch pronikl do křesťanských komunit; také on působil v jednotlivcích a v celé komunitě. Brzo se zrodily rozepře a spory všech druhů; nedostatek pokoje a společenství zrodil tvář první církve. Bez úspěchu se zvedaly hlasy apoštolů a spravedlivých. Já sám jsem se ocitl ve strašném boji mezi protichůdnými duchy. Viděl jsem, že se den ze dne ztrácela celistvost víry a ona jednota úmyslů, které byly silou prvních komunit. Křesťanské komunity se postupně přetvořily z prostých večeřadel lásky a modlitby v přísné hierarchické organizace, které byly stále víc přitahovány pozemskou mocí. Boží Království se již nechápalo jako rozměr ducha, ale jako pozemské království, jež tvoří vlastnictví, zákoníky a privilegia. Toto království mělo vládnout navždy; byla to stejná myšlenka jako u Jidáše Iškariotského.

Církvi se nakonec podařilo stát se přítelkyní mocných. Jaká byla cena takového přátelství? Velmi těžká, protože Bůh stáhl neskutečnou moc, kterou měly první komunity, aby zabránil přejití takové moci do nesprávných rukou. Od té chvíle přestaly v církvi působit mnohé dary. Během dějin církve nepřestával Bůh vzbuzovat muže a ženy, kteří byli naplněni podobnou mocí, jako byla na počátku, aby všem ukázal, že moc patří jemu a ne lidem nebo Církvi.

Církev uchovává dary milosti, ale jen v té míře nakolik na milost odpovídá, to znamená, že jde vážně sama ve stopách Kristových a zanechává stranou egoistické touhy. Kdo následuje vlastní egoismus je modlář, i když prohlašuje, že je Kristův, že patří k církvi. Staví do středu sebe sama a ne Boha. Žádný modlář nemůže vlastnit Boží dary, žádná komunita jejíž členové jsou modláři a pokrytci.

Takto působí duch zla: když se mu nepodaří vlastnit, ničí. To se děje i v Božím lidu, když se v něm zahnízdí duch zlého. Proto praví Boží lidé, kteří jsou naplněni Božími dary, byli skoro vždy odmítnuti a pronásledováni, protože nepřijali kompromisy a nesehnuli se před přáními mocných. To se často dělo ve jménu církve. Jaké církve? Té, jež s vděčností přijímá Boží dary, proroky jako proroky a spravedlivé jako spravedlivé a umí je rozpoznat? Nebo církev, která chce vlastnit Boží dary, aby je mohla využívat podle toho jak se jí zlíbí a když to nejde, kamenuje proroky a zabíjí ty, kteří jí byli posláni[4], protože nezná a nechce znát dobu, v níž byla navštívena[5]?

Naštěstí i dnes je církev naplněná svatostí. Je to svatost prostých, pokorných, těch, kteří chtějí jen sloužit a milovat Boha bez ambicí a kompromisů. Těmto říkám: zvedněte hlavu, protože Pán zakročí, aby oddělil, jednou provždy, beránky od kozlů, a aby shromáždil stádo svých chudých. Zakročí, aby očistil tvář své církve a uschopnil ji k vykonání svého poslání. Toto je vhodná chvíle k rozhodnutí připadat věrnému lidu!

Boží království, to pravé, se rozšíří ve vesmíru. Bůh k tomu použije svůj věrný lid, svojí církev, aby se jeho poselství spásy dostalo ke každému národu ve vesmíru. Dokoná své dílo prostřednictvím té části věrné církve, jíž vrátí počáteční moc a přidá jí nové milosti pro tuto dobu. Proto si pospěšte s vaší odpovědí, abyste patřili k této církvi.

Uvědomte si, že toto je výjimečná doba, je to čas vesmírných letnic. Duch Svatý sestupuje, aby utvrdil každého člověka ve vesmíru, který se rozhodl patřit Bohu skrze Ježíše Krista. Je na pozemské církvi, aby shromáždila nezměrné Boží stádo, které je roztroušené ve vesmíru, aby ho přivedla ke Kristu a tak byl vytvořen jeden nezměrný národ. To je posláním církve, jež mělo začít od jejího počátku.

Ve vesmíru jsou mnohé národy, muži a ženy, kteří jsou připravení sloužit Bohu. My apoštolové jsme se setkali s mnohými z nich během našeho pozemského života. Můžu říct, že ke mně tito bratři přišli, pomohli mi a modlili se za mě. Oni nyní čekají, stejně jako tehdy, na odpověď Církve na Zemi, aby se k ní přidali v jejím poslání. Jestli se nepřijde dostatečná odpověď, pověří Bůh tyto národy, aby vykonaly vesmírnou misi, kterou nebyla Církev na Zemi schopna vykonat. Ti kteří na Zemi odpoví, se připojí k věrným lidstvům, budou dobře přijati a budou spolupracovat na misi, jež si přeje Bůh.

To bude Boží církev, Jediná v celém vesmíru. Ona připraví cestu pro slavný Kristův návrat, přijme ho a bude s ním v novém stvoření. Nejsvětější Panna Maria, Boží Matka a Matka všech národů, andělé a svatí, zvláštní Boží nástroje v této době se za vás modlí, abyste byli silní a rozhodní. Zvláště my apoštolové nad vámi bdíme v této době.

Žehnám vám ve jménu Pánových apoštolů a toto požehnání ať vás posílí a chrání vás. Ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého!“

[1] Gal 1,11 – 23

[2] Gal 2,9

[3] 2Pt 3,1 – 10

[4] Mt 23

[5] Lk 19,41-44