Drazí čtenáři,

nabízím vám poselství sv. apoštola Petra z 21. srpna 2012. Mnozí z vás ho již znají, protože je uvedeno v knize „2012 Konečné rozhodnutí lidstva“, kterou jsme napsali společně s Tomislavem Vlašićem a která byla vydána v nakladatelství „Lucci dell’Esodo”.

Rozhodli jsme se ho publikovat na těchto stránkách, aby se s ním mohli seznámit i ti, kteří nečetli zmíněnou knihu, protože ho považujeme za velmi důležité. Slova sv. Petra dají s konečnou platností odpověď na otáku, která mi je neustále kladena: „Proč Církev nikdy nemluvila o životě na jiných planetách?“. Myslím, že z tohoto poselství budete moci pochopit mnohé, o čem můžete svobodně uvažovat, podle vašeho svědomí.

Zdravím vás a žehnám vám v Kristu. Bůh vám dej pokoj.

Stefania Caterina

Poselství sv. Petra z 21. srpna 2012

Univerzální poslání Církve

 „Již od začátku nám Ježíš říkal o životě ve vesmíru. Nám, svým apoštolům předem zvěstoval naše budoucí poslání přinášet poselství spásy nejen pohanským národům na Zemi, nýbrž i jiným národům ve vesmíru. Mnozí z nich ani nevěděli o existenci pravého Boha. Nebylo to něco nového, protože lid už dlouho tušil, že ve vesmíru žijí jiní lidé. Tato intuice byla potvrzena mnohými způsoby, ať už slovy proroků tak zkušeností samého lidu při příležitosti výjimečných událostí, kterých se účastnil během svých dějin. Ony byly nesporným důkazem zákroku bytostí, které se podstatně liší od andělů, bytostí mocných a dobrých, jež vícekrát pomohly vyvolenému národu na jeho dlouhé cestě přípravy na příchod Mesiáše. Byť se jednalo o ještě primitivní národ, Bůh ho připravil v duchu. Dnes máte víc vědeckých poznatků, ale jste méně schopní věřit, protože se příliš spoléháte na vlastní poznání. V mé době to bylo opačně: lidé toho neznali mnoho, ale byli víc nakloněni uvěřit a Bůh učil mnohým věcem ve skrytosti srdcí. Nezapomeňte, že pravá víra je zároveň poznáním Božích zákonů a Boží zákony nejsou jen morální předpisy; jsou to také duchovní a fyzikální zákony, jež řídí celé stvoření.

 

Můžu dosvědčit naši připravenost na myšlenku, že nejsme ve vesmíru sami. Ježíšovo učení potvrzovalo existenci jiných bratrů; uschopňovalo nás konečně pochopit, co Otec stvořil, co se stalo následkem prvotního hříchu, a co si Otec přál učinit skrze jeho Krista, aby přivedl jeho děti k sobě a učinil je hodnými svého Království.

Ježíšovo učení o vesmíru patřilo k těm věcem, které nám vysvětloval stranou, když jsme s ním byli sami. Bylo totiž nutné, abychom tuto choulostivou skutečnost dobře pochopili, a abychom o ní mohli jednoho dne mluvit. Kázání před velkým množstvím lidí bylo však jiné, protože lidé, kteří naslouchali Ježíši, žádali světlo a útěchu v životních obtížích, potřebovali jeho milosrdenství. Ježíš se takto velmi odlišoval od zákoníků a farizeů, jež byli chladní a neúprosní strážci Zákona.

My jsme uchovávali to, co nám Ježíš zjevoval; jen postupně jsme se otevírali velké skutečnosti stvoření a uvědomovali si dosah takovýchto zjevení, Byli jsme prostí a věřili jsme Ježíši, nevzrušovalo nás to. Pouze Jidáš Iškariotský se necítil dobře když slyšel Ježíšova slova; bál se reakce farizeů, protože byl ambiciózní a představoval si Boží království podobné lidskému, v němž by měl čestné místo. Proto se cítil ohrožený přítomností jiných lidí, odmítal představu, že by měl s nimi sdílet svá budoucí privilegia.

 Ježíš se po své smrti a vzkříšení s námi ještě dlouho zdržel a zjevil nám věci, jež bychom dřív nebyli schopni pochopit[1]. Následně jsme byli při seslání Ducha Svatého při Letnicích upevnění ve všem co nás Ježíš učil. Duch Svatý nám dal pevnost a definitivně vtiskl do našeho ducha Kristova slova a jeho mysl[2].

Jak se dalo předpokládat, už od začátku našeho kázání se proti nám rozpoutala Luciferova nenávist. Byli jsme však navzájem sjednoceni a modlitba Marie, Ježíšovy Matky nás zvlášť podporovala. Chtěl bych, abyste dobře pochopili co pro nás znamenala a co znamená pro vás modlitba Matky. Jejím prostřednictvím proudí světlo a Boží moc. Bez ní bychom se mohli stěží postavit strašné reakci kněží, starších, zákoníků a farizeů, kteří pociťovali ohrožení vlastní moci a převrácení své doktríny. Představovali nás lidu jako lidi neznalé Zákona, rouhače a přívržence nauky, která je proti Bohu a proti víře Izraelského lidu.

To o čem jsme mluvili bylo skutečně šokující a nejen pro Židy. Kázali jsme o Bohu, který sestoupil na Zemi, jež umřel a vstal z mrtvých. Mluvili jsme o Ježíšem vykonaném vykoupení jako o nezměrné skutečnosti překračující hranice Země. Ježíš nám to řekl jasně, že křesťané na Zemi měli nést zvěstování spásy celému vesmíru jakožto svědkové Kristovy smrti a vzkříšení. Sám Ježíš by je uschopnil k uskutečnění takového poslání. Použil by k tomu jiné, Bohu věrné národy ve vesmíru, které by přišly na pomoc pozemské církvi; byli by jí po boku ve zvěstování a daly by k dispozici prostředky a poznatky k pohybu vesmírem, podle toho jak to sami dělají už od počátku. Společenství s Bohu věrnými národy a společně vykonané poslání by uskutečnilo Božímu království, aby se rychli rozšířilo ve vesmíru a zaručilo by lidstvu na Zemi velký rozvoj, pravý civilizační skok. To vše nám bylo jasné a snažili jsme to zdělit lidu, jak jsme jen mohli. Snažili jsme se, abychom příliš nevystrašili tento chudý a primitivní lid.

Ježíš nám ve všem vycházel vstříc, tak jak nám slíbil, byl s námi v duchu a vedl nás. Naším prostřednictvím se děly mnohé zázraky a my jsme den ze dne byli upevňováni. Potom přišly, nejen pro nás, ale pro celou církev dvě důležité události. První spočívala v návštěvě některých Bohu věrných bratří z vesmíru, druhá v obrácení svatého Pavla. První episoda vám nebyla nikdy zdělena, druhá ano. Tyto dvě události znamenaly zvrat v životě církve.

Nedlouho po Letnicích, když jsme byli shromáždění k modlitbě se nám představili nějací bratři a sestry, kteří pocházeli z jiných, Bohu věrných planet. Kromě nás apoštolů byla přítomná Ježíšova Matka a jiní učedníci a učednice. Muži a ženy z oněch planet se nám představili jako naši bratři, které Ježíš pověřil, aby nám ve všem pomohli a byli nám po boku v choulostivém poslání evangelizace vesmíru. Byli nám podobní, nicméně jejich těla měla určité vlastnosti, které jsme neznali; překvapilo nás, že k nám přišli zavřenými dveřmi, tak jak to udělal Ježíš. Ze všeho nejdřív se poklonili před Marií, Matkou Páně a děkovali jí ve jménu věrných lidstev. Potom ji požádali o požehnání.

Objali nás a obrátili se zvlášť na mě, coby církevního staršího, kterého Ježíš pověřil, aby shromáždil jeho stádo. Věděli o všem co nám Ježíš řekl. Řekli nám o životě na jejich planetách, o jejich zkušenostech a o tom co by pro nás mohli udělat. Dávali se mi zcela k dispozici, aby ode mě obdrželi instrukce co mají dělat. Obdivoval jsem jejich pokoru. Byli to lidé, kteří působili dojmem, že jsou mocní jako andělé a žádali ode mě, prostého rybáře z Galilee, co mají dělat. Cítil jsem se nepřipravený a řekl jsem jim to; odpověděli mi, abych se nebál, protože Ježíš mě vybral pro tento úkol a dal by mi všechny potřebné milosti. Oni byli zde, aby zcela spolupracovali na Božím díle ve mně a mým prostřednictvím. Dávali se k dispozici Božímu lidu na Zemi a tak umožnili rodící se církvi zvěstovat celému vesmíru poselství evangelia, podle poslání, které jí určil Bůh. Pomohli by nám duchovně a hmotně, aby připravili také naše těla k pohybu prostorem; byli mezi nimi kněží, vědci a lékaři.

 Všechny nás obklopovala síla Ducha Svatého, bylo to setkání bratří, kteří se měli rádi, děti jednoho Otce vzájemně spojení v Kristu v přítomnosti Nejsvětější Panny Marie. Přijal jsem je a prohlásil jsem se osobně připraveným udělat vše co ode mě Pán bude žádat. Vděčně jsem přijal jejich spolupráci. To samé udělali i ostatní učedníci, byli jsme jedno srdce a jedna duše. Dobře si vzpomínám, že se Ježíšova Matka smála, že byla šťastná z tohoto setkání. Byli jsme si jisti, že tento nezapomenutelný den, měl znamenat začátek cesty přeměny a pozvednutí nejen pro církev, ale i pro celé lidstvo na Zemi. Bylo zaseto nové stvoření bez ohledu na nezměrnost toho, co se před námi otevíralo.

 Tito vesmírní bratři nám poděkovali za přijetí a požehnali nás; řekli nám však, že nestačí naše osobní ano. Bylo zapotřebí, aby byl věřící lid informován o jejich návštěvě a plně přijal jejich spolupráci. Pán si přál, aby byla církev jednomyslná a svobodná ve svých rozhodnutích. Naši bratři by čekali na naši odpověď a přijali by vůli církve ať už byla jakákoliv. Snažili jsme se o tom všem informovat církev.

Obrácení svatého Pavla poznamenalo další etapu. Pán ho povolal, aby zvěstoval evangelium pohanům nejen na Zemi, ale i v celém vesmíru. Svatému Pavlovi byl dobře znám Boží plán a byl zvlášť poučen Duchem Svatým o skutečnostech ve vesmíru, prožil ohledně toho mnohé mimořádné zkušenosti. Byl připravený evangelizovat všechny národy ve vesmíru. Hloubka jeho ducha a síla jeho mysli učinily jeho kázání nezbytným k představení věřícím a nevěřícím dílo Ježíše Krista.

Apoštol Pavel byl silnou osobností a nepřipouštěl žádné otálení při řešení problémů. Modlil se, přemýšlel a rychle jednal. Proto chtěl co nejdříve říct věřícím o životě ve vesmíru o poslání církve a postavit je před rozhodnutí zda buse tento aspekt přijat nebo ne, abychom mohli co nejdříve začít s posláním, která nás čekalo. Já jsem byl rozvážnější, myslel jsem, že je správnější nejdříve upevnit církev v jejím poslání na Zemi a mezitím seznámit věřící s širšími skutečnostmi ve vesmíru. Nechtěl jsem vyvolat paniku ani příliš předbíhat. Věděl jsem, že mnozí by tomu nerozuměli.

Mezi svatým Pavlem a mnou nikdy nebyl nesoulad, pouze jsme měli rozdílný náhled na věc; on byl učeným člověkem v Božích věcech, byl zcela obrácen k nebi a měl schopnost se pozvednout až k nejvyšším vrcholům ducha.[3] Já jsem byl rybář z Galileje, byl jsem konkrétním člověkem a pastýřem rozličného a zatím slabého stáda. Rozhodli jsme se přenechat rozhodnutí shromáždění apoštolů. Převládl rozvážný postup: informovat nejdřív ty, kteří byli silnější ve víře a měli otevřenější mentalitu a teprve potom zbytek lidu. Mezitím bychom sledovali rozvoj církve, abychom porozuměli, jak máme postupovat. Svatý Pavel jako Boží člověk, jímž i byl, se zachoval podle našeho rozhodnutí, pouze nás žádal, aby se mohl zvlášť věnovat pohanům na Zemi a poučil i je a tak připravil vhodný terén pro budoucí poslání.

Bez ohledu na rozdílnost názorů, všem nám apoštolům bylo jasné, že poslání církve ve prospěch celého vesmíru bylo jedním ze základních aspektů působení Božího lidu. Toto působení by se jinak vystavovalo nebezpečí, že bude omezené na Zemi s vážnými následky pro duchovní a hmotný rozvoj lidstva. Začali jsme tedy pomalu hovořit o skutečnosti vesmíru k těm, jež jsme považovali za otevřenější a připravenější. Mnozí to přijali, mnozí jiní odmítli věřit a přijat něco takového. Pevně se postavili proti, zpochybnili naše kázání a začali rozšiřovat všelijaké pomluvy mezi nimiž jako první, že jsme si vymysleli věci, které Ježíš nikdy neřekl. Brzo jsme se octli v opravdu těžké situaci, jež ohrožovala samotný život církve. Potom už jsme nevzpomínali téma vesmíru, abychom nevyvolávali pohoršení, v očekávání lepších časů.[4]

Znovu nás přišli navštívit bratři z vesmíru; s velkou bolestí jsme jim řekli, že lid není ještě připraven na poslání s takovým dosahem, a že je ještě zapotřebí času k uzrání církve. Naši bratři pochopili, povzbudili nás, slíbili nám svojí modlitbu a rozloučili se s námi. Dokud jsem žil, už jsem je nikdy neviděl.

Zatímco církev rostla, připojovaly se k ní různé kategorie lidí: kněží, šlechta, obyčejní lidé a také obrácení pohané. Církev se zvětšila a stala se velmi viditelnou. Všimli si toho i mnozí mocní, ambiciózní lidé a přáli si vyniknout v tom, co se jevilo jako budoucí jediné náboženství světa. Židé, Řekové, Římané a mnozí další se připojovali k Božímu lidu. Přinášeli své myšlenky, jak organizovat církev. Ne vždy se jednalo o myšlenky vznešené a bez postranních zájmů. Navrhovaná organizace často sloužila k vytvoření „mocných pozic“ ke prospěchu toho či onoho.

My apoštolové jsme v tom všem viděli vážnou hrozbu. Církev se vystavovala nebezpečí, že se stane lidskou organizací založenou na právních normách, vedenou přísnými hierarchiemi, ovládanou moudrými podle světa a ne podle Boha a prosáklou lidskými zájmy. Svatý Pavel se brzo dostal do rozporu s určitými postavami, které začaly vyvstávat v křesťanských komunitách. Jeho hlas se mnohokrát zvedl, ale marně. Utrpěl vážná pronásledování od nových „představených“ církve. Také my apoštolové jsme byli postupně odsunuti na okraj. Naše oči viděly jak roste církev, ale ne tak, jak bychom mysleli a doufali. Především ne jak to zamýšlel Ježíš, totiž jako živý, pokorný lid, jež je spojen s Kristem a jehož cílem není jen pozemská skutečnost, nýbrž skutečnost kosmická, první buňka Božího lidu, který se měl jednoho dne rozšířit na celý vesmír. Církev, kterou jsme měli před našima očima i přes velký počet jejich svatých a mučedníků se čím dál víc podobala jednomu z mnoha pozemských království tvořených vládci a poddanými.

Po smrti nás apoštolů se v církvi mnoho věcí změnilo. Rozrostla se až do rozměrů „státního náboženství“. Její cesta se nebezpečně propletla s cestou mocných lidí Světa. Zbytek jsou dějiny a ty znáte. O vesmíru se už nemluvilo ani se už nic nepředalo budoucím generacím z toho co nás o tom učil Ježíš. Představení Církve vzali v úvahu pouze Ježíšovo kázání ve velkých shromážděních, které samozřejmě neobsahovalo žádnou zmínku o životě ve vesmíru. Všechno ostatní bylo zavrženo. Snaha byla, zapomenout i samotnou vzpomínku na tento argument. Aby toho bylo dosaženo, spolupracovaly spolu jak náboženská tak civilní moc, neboť měly stejný zájem. Mocní, kteří se cítili být ohroženi ve svých zájmech přítomností jiných lidstev, dělali to stejné jako dnes: schovali všechny zprávy a potlačili každý pokus o jejich rozšíření už ve svém zrodu. Církev k tomu mlčela a nikdy nerušila mocné, s nimiž se mezitím spřátelila. Učitel řekl, že není možné sloužit dvěma pánům a věděl proč to říká: když se církev stane přítelem mocných, musí se zříct kázání pravdy. To je smutný zákon, jež je v platnosti do dnešního dne. Dobře si všimněte co se děje i dnes, naleznete překvapující analogie s tím co se dělo v našich dobách.

Tato má řeč vás pohoršuje? Zdá se vám být snad příliš tvrdá? Není to tak. Není totiž pochyb, že z lůna církve na Zemi, i přes její křehkost, během století tryskal velký pramen svatosti. Svatost jedné části církve napravila mnohé nedostatky. Kromě toho, život člověka na Zemi je poznamenán hříchem a porušením, jež vždy patřili k pozemské zkušenosti. Nicméně Církev, svatý Boží lid je pozvaný k překonání hříchu a porušení skrze hluboké sjednocení s Ježíšem Kristem, který zvítězil nad hříchem, porušením a smrtí.

Spojení lidu s Ježíšovou Obětí je jedinou možností, jež dostalo celé lidstvo k vykořenění zla ze sebe sama. Církev má za úkol otevřít cestu spásy každému člověku dobré vůle prostřednictvím moci milosti, kterou dostala. Proto každý člen Božího lidu, jež je církev, je pozvaný k oběti sebe sama Bohu skrze Ježíše Krista, jako živá oběť ve společenství s celým Mystickým tělem. Pouze uskutečněním přechodu ze smrti k životu ve stopách Pána Ježíše, nejen slovy, ale skutky, Církev zvítězí svůj boj proti Luciferovi a jeho šikům.

Na závěr vám říkám, že poslání církve evangelizovat vesmír se v Božích plánech neztratilo. On ve své dobrotě respektoval svobodu křesťanů na Zemi. Téma života ve vesmíru dal do závorky, to však neznamená, že ho smazal. Během dějin církve nepřestával Bůh posílat věrné bratry k těm, kteří na to byli připravení, mnohým zjevil tuto skutečnost ve skrytosti srdce, připomněl jí prostřednictvím mnohých proroků.

Poslání církve je a zůstane „univerzální“ v pravém slova smyslu, protože musí zahrnout celý vesmír. Egoismus lidstva na Zemi nemůže navždy podmiňovat působení Ducha Svatého. Čas čekání vypršel. Bůh dá církvi na Zemi nesporné znamení přítomnosti života ve vesmíru. Vytvoří se malý zbytek, který přijme a pochopí tato znamení. Jestli se mocní na Zemi i přes tato znamení budou nadále vzpírat nebo jestli se bude vzpírat velká část křesťanů, Bůh půjde stejně dál. Nedovolí další zpoždění.

Jestli bude dostatečný počet křesťanů, kteří budou uskutečňovat poslání, které náleží Církvi už od počátku, věrní bratři znovu přijdou, aby učinili, co je jejich posláním, to co nemohli udělat s námi. Jestliže počet křesťanů na Zemi nebude dostatečný, jestli zůstane jen malý zbytek, Bůh pověří bratry z jiných věrných lidstev, aby evangelizovali vesmír. Malý zbytek na Zemi se k nim připojí.

Modlete se a připravte se, abyste byly připravení a uznaní za hodné patřit k věrnému lidu.

Moje požehnání a požehnání Kristových apoštolů ať je nad vámi a provází vás. Mějte odvahu!“

[1] Sk 1,2 – 3

[2] Sk 2, 1 – 13

[3] 2. Kor 12, 1 – 10

[4] 1. Kor 9, 1 – 2; 2. Kor 11